KRASOJÍZDA V DEŠTI

PONDĚLÍ

Bylo pondělí a hustě pršelo. Pršelo celé dny, týdny, možná i roky. Čas už nevnímal. Co ale vnímal, bylo, že pondělní déšť je nejsilnější. Jakoby se snažil smýt poslední zbytky víkendové radosti do kanalizace pod městem. Nepršelo z nebe. Pršelo z jeho hlavy a ta kyselá kapalina se šířila žílami jako jed, který si v něm hledá domov. Mockrát si přál mít na zápěstí kohoutek, kterým by otočil, vypustil ho do vany a vše by pomalu utichlo. Ten klid ho nějakým zvráceným způsobem lákal. Záviděl kamarádům, kteří to dokázali, ale na druhou stranu pořád zbývalo trochu sil zkoušet to znovu a znovu. Každý den ta slova odříkával po cestě parkem jako modlitbu a zkoušel jim věřit. Dnes naposled. Dnes budu naposled pít a zítra bude všechno jako dřív. Ale už to nešlo, bylo na to pozdě. Těm slovům už nevěřil a každý večer končil stejným rituálem. Rituálem upíjení.

 

Součástí alba měla být i knížka s pracovním názvem Krasojízda v dešti. Bohužel jsem ji nestihl dopsat, ale naděje umírá poslední.

Psychiatrická nemocnice Kosmonosy 2019
© Adam Jánošík

*  *  *  *  *

Proměňte váš Facebooku profil na webovou stránku a to hned.

Zkuste nyní 14 dní ZDARMA

Kreditní karta není potřeba, odhlaste se kdykoliv. pagevamp.com